BLOG

Od rána jsme se líčily a česaly. Amira nic nepodcenila a před Barcelonou dokonce absolvovala workshop líčení. Až tak moc jsme se na tento den připravovaly. Ten den byl velký pro všechny, pro tanečnice, pro rodiče, pro trenérky. Atmosféra byla plná nadšení, očekávání, obav a nervozity. A také dalšího průšvihu.  Ukázalo se, že když jsem v Domečku balila závoj navíc, tak jsem měla nos a nejen já, ale i naše trenérka Irča, která také sbalila jeden navíc. Takže i když moje závoje poletovaly někde mezi Prahou a Barcelonou, tak naštěstí jeden náhradní v Barceloně byl. Problém byl ten, že se přeci jen našel někdo, kdo závoj zapomněl úplně. Takže jsme byly mínus jeden závoj pár hodin před soutěží, červený závoj. A tak jsme dorazily na místo plné očekávání a taky trošku na prášky z toho, jak to asi dopadne.





Stříbrné hole na nás čekaly na registraci. Byly plné lesku a naděje, že po tom včerejším kolotoči máme přeci jen šanci předvést, co v nás je. A tak jsme se odebraly k dalším přípravám na vystoupení mírně nervózní z toho, že už se všechno blíží.  Jen mírně nervózní ale nebyla naše starší ségra, které stále chyběl jeden závoj. Já jsem se marně snažila dovolat na letiště, jestli už náhodou nepřišla kytara. A do toho se v tom stísněném prostoru kulmovaly vlasy, nalepovaly řasy a oblékaly kostýmy, jeden krásnější než druhý, až oči přecházely. Prostě klasické přípravy na soutěž.

Prostory, kde se vystupovalo, byly krásné, ale pódium svou velikostí rozhodně nebylo připraveno pojmout orientální armádu z Prahy, která nakonec nastoupila v plném počtu tanečnic i červených závojů. Zachránili nás prodejci kostýmů a všemožných doplňků, kteří měli na soutěži své stánky se zbožím a mezi ním také jeden červený závoj.









Kromě nezvykle stavěného pódia byla i porota nezvykle usazena hned v první řadě, a tak si nemohli užít naše úchvatné formace a výměny. Ještě menší než to malé pódium ve velkém sále bylo pódium pro sólistky z dětské kategorie. To stačilo tak na dva kroky a jednu otočku.









Všechny jsme ten den tančily jako o život. Byl to opravdový zážitek, který měl v sobě příchuť něčeho nového a neokoukaného. Zážitek, který nás nabil energií, kterou jsme možná i po těch letech ježdění na stejné soutěže trošku postrádaly. Amira tančila krásně, až jsem se tam na balkóně dmula pýchou, na kterou holky přidaly třešničku v podobě krásného druhého místa. Ačkoli jsem byla přesvědčená, že z toho bude zlato, přiznejme si, že zcela prakticky se jim ke stříbrným hůlkám hodí ta stříbrná příčka více. Více trofejí jsme ani my, ani Belly Habibi na soutěži v Barceloně již nevybojovaly. Naše zážitky jsou ale mnohem cennější.





Probudili jsme se do klidného sobotního rána, které zůstalo klidné jen do té chvíle, než jsme museli začít řešit, že v celém domě nejde elektřina. Takže nebylo možné si uvařit čaj nebo si po ránu zatopit. A nebyla to zřejmě žádná prkotina, protože to řešili celý den až do večera. My jsme naštěstí měli svoje plány, a tak jsme vyrazili do víru velkoměsta. Chrám Sagrada Família, oběd v Taco Bell a park Guell, který jsme si pro velký úspěch dali další den ještě jednou, jelikož v sobotu cestou tam jsme chybou hlavního velitele, tedy mě, šli špatným směrem docela dost dlouho. Což vás na tomto výletu asi ani nepřekvapí. Když jsme konečně vyfuněli ten nekonečný kopec, tak už se dalo vstoupit jen do některých míst a navíc začalo pršet. Nejvyšší čas to otočit zase zpátky.









Večer jsme se hodily do gala a vyrazily na show, přesněji řečeno na galashow. Jednu jsme již navštívily den před tím, ale sobotní měla být ještě lepší. Obě show byly překrásné, plné hvězd a jedna hvězda nás tedy obzvláště okouzlila. Fael, charizmatický tanečník. Ano, čtete správně, muž tančící orientální tanec. Z Faela jsme si, dámy a pánové, docela sedly na zadek. Jak se ukázalo, tak jsme na něj navíc šly další den na taneční workshop. Taneční festivaly totiž obvykle pořádají také workshopy a ty jsou často podmínkou k tomu, abyste vůbec mohli soutěžit. A tak jsme další den byly nastoupené ve cvičebním úboru připravené se naučit choreografii, se kterou nás Fael den před tím tak okouzlil.





Cítila jsem, jak jsou holky nervózní z toho, že jdou na první workshop, který ještě ke všemu vede muž, který navíc bude mluvit jen anglicky. Fael byl z nás ale taky trošku nesvůj, zejména z naší nejmladší tanečnice, které v té době bylo asi tak osm let, ale vypadala ještě o něco mladší a sebevědomě si stoupla hned do první řady. Po pár minutách překvapení z toho, že má na workshopu takové dítko, vystřídalo překvapení z toho, že tohle dítko docela válí. A Fael roztál úplně, když jej naše nejmladší tanečnice na konci objala a řekla „I love you“.









Ach, Fael. Úplně bych zapomněla, že mi během workshopu volalo letiště. Kytara byla v Barceloně. Bylo mi jasné, že by ji doručili pár dní poté, co už budeme zpátky, tak jsem je raději poprosila, aby ji nechali na letišti. Před odletem si ji vyzvedneme.


Šli jsme si užít poslední den v Barceloně. Myslím, že i ti, kterým se nechtělo podruhé do Parku Guell nakonec uznali, že to stálo za to. Stihli jsme se podívat i na pláž a někdo si dokonce smočil nohy v moři, které je v únoru nepochybně studené. Nakoupili jsme nějaké suvenýry a dobroty s sebou domů a byl čas vrátit se pomalu do apartmánů a začít balit.





Dnešní den byl pro nás poklidný, to se ale nedalo říci o Belly Habibi. Část tanečnic totiž letěla domů již v neděli. Plány jim ale překazila sněhová kalamita, která byla v Evropě. Jejich let byl několikrát zrušen, až nakonec letěly přes Paříž a přiletěly další den přibližně ve stejný čas jako my. Když jsme se v pondělí šťastně shledali s kytarou, nastupovali do letadla směr Praha a letělo se na čas, tak jsem si říkala, že jestli to letadlo nespadne, tak je s tímto výletem něco špatně. Po měkkém přistání a vřelém uvítání nás nečekalo odpoledne plné odpočinku, ale pravidelný trénink v Domečku. Alespoň vidíte, co vydržíme. 



Ztracené hole, zapomenutý závoj, vypadlá elektřina a jeden zpožděný let, druhé místo a spousta zážitků na celý život. Tak taková byla Barcelona. A jestli vás zajímá, zda by se nám chtělo znovu na zahraniční soutěž, tak bych bez váhání řekla ano, i kdyby tam Fael nebyl.

Kateřina Dvořáková